„Od doby základu svého byl Děvín přestolem slovanských knězů, kterí samostatne lidu svému panovali, jejíchžto panování od Dunaje Moravou se střelo, mezi nimiž obzvláště Rostislav syn Ludevíta brata Mojmíra, vůdce medzi Dravou iSávou, vyvolen jsa po smrti Mojmíra pro svou znamenitost od Slovanů, za panovníka svého, vynikal. Blažené byli toto doby pro obec volných Slovanů, on zajisté vládnuv žezlem, zlatou svobodu proti vrahům jejím Nemcům udatně bránil tak, že samostatnost krajiny do rukou dravých Nemců za obět nepadla. Tohoto důkazem jsou války léta 855. proti vražedlnému Ludvíkovi vedeny, toto ipozdnější zřejmě dosvědčují. Řídě takto obec svou samostatně věhlasný panovník náš, zaskvělo se vduši jeho ušlechtilé učení křesťanské, které moudrý zprávce uvésti chtěje do svých zemí, vyslal poselstvo křeckému císaři Michalovi, prose ho, aby mu učitelů ve víře této odeslal. Michal uznalť žádost jeho za vyplnění hodnou, odeslal mu 864, dva braty Kyrilla totižto aMetoda, pod tou výnimkou do krajiny Slovanů přišlých, by vjazyku jejich náboženstvu křesťanskému je vyučovali, což tito také věrně konali. Počala tu zkvětati samostatná volných Slovanů obec, kýžby vpokrocích těchto nám byla se dochovala.
Devět sto štyřicet jeden roku přešlo co ztracena říše naše, co ztracený pro nás zlaté volnosti věk,.... Děvín milý, osiralý Děvín, tobě díka, že kolébaš prachy otcův našich; Ty truchlíš nad ními: dvakrát tobě díka... Kdež jsou tvé hradby nebetýčné? teď jen rumy, ai tyto rumy hrozí se rozpuknutím, nebudeli někdo snimi želeti. Děvín, kdež jsou panovníkové tvoji? my nemáme jich více; kdež jest říše, na níž hrdě upínal si zraky? my nevidíme ji více; kdež jest volnost, ta na tobě sa upírala, otcův našich ana blažila otce naše, ach! avnukům, rozsypaným nesvítí více.
Vy tehdy bratři! kteří příležistost budete ještě míti světiti svátek tento, slibte nám, že chcete každoročně památku dávné vlasti veleslavně obnovovati... Vlast nám rozkotaná, kvílte nad rumy jejími tam, kde pomníky bylosti její, kde pomníky slávy její.
Spoj nás ty dni, vněmž po prvýkráte slávíme památku tuto blahé starožitnosti, spoj nás všecky aprobouzej kčinům, kteréby mohli spasiti nás abratry naše. Nikdy nevycházej zmyslí našich. Ty zajisté budeš pevným svědkem adržitelem vzájemnosti této, Ty nás ponoukati budeš kčinění podnikáni, obětování.“
(Štúrova reč na Devíne 24. apríla 1836)
