ղľáԾ
Erik Jakub Groch: Druhá naivita
Kordíky: Skalná ruža, 2020
Napětí mezi viděným a napsaným, mezi obrazem (v mysli) a slovem (na papíře) zakládá básnickou výpověď Erika Grocha v sbírce Druhá naivita, kterou vobohacené reedici vydalo nakladatelstvíSkalná ruža.
Úžas nad stvořením, prožívaný jako způsob poznávání Boha, jeho záměrů a mohoucnosti, které se nelze než kořit, provází poezii spirituálních básníků. Totiž básníků, kteří nereplikují křesťanská dogmata, neomílají plytká naučení o otrocké morálce, ale zpřítomňují okamžiky lidského prozření.
Je dobře, že je ztracen
Veseji První Blahoslavenství (1940) rozvinul Vladimír Vokolek smělý kontrapunkt básníka a „němáka“, onoho blahoslaveného chudého duchem. Básník umí číst a psát a svou řečí se vzdaluje skutečnosti, kterou „negramotný blbeček“ vnímá, vidí takovou, jaká je. Básník se nemůže vrátit kprvnímu vědomí nemluvňat a chudých duchem, je nucen žít „jaksi jenom v tétonemožnosti, či možnosti přiblížit se jen (pokud je to možno) uvědomění své původní existence. Tato nemožnost či relativní možnost jest existencí básníka. Vtom spočívá jeho sláva i bída. Běda, pokládá-li se za ‚něco‘, neboť je ‚ničím‘. Je ztracen a je dobře, že je ztracen a že si to uvědomuje, neboť vtomto okamžiku se nalézá a jenom takto se nalézá (že jest ‚ničím‘). Miluje své umění, neboť je jeho životem, ale pohrdá i svým uměním, neboť je náhražkou jeho života.“
Druhé, autorem revidované vydání básnické sbírky Erika Jakuba Grocha Druhá naivita (2020; poprvé 2005) je variací shora uvedené myšlenky Vladimíra Vokolka a po svém způsobu ji též realizuje. Napětí mezi viděným a napsaným, mezi obrazem (v mysli) a slovem (na papíře) zakládá Grochovu básnickou výpověď ve všech šesti tematicky provázaných oddílech sbírky.
Až za hranice hmatatelného světa
Vstupní oddíl o jediné básni sbírku otevírá podobenstvím o člověku, který postrádá (sebe)reflexi, a právě proto postupuje na své cestě dál, až za hranice hmatatelného světa. Nepřemýšlí, nezná příčiny svého konání – koná, aniž o tom uvažuje nebo mluví, na rozdíl od samolibých andělů, které potkává.
Tentýž předpoklad provází mluvčí i aktéry prakticky všech Grochových básní: mají-li něco pozorovat a poznat, musí zapomenout na sebe i na lidskou perspektivu příčin a následků, účelů a teorií.
Grochův odpor proti racionalitě a strukturovanému, diskurzivnímu poznávání skutečnosti je zřejmý, ale neprodlévá u něj ani jej zvlášť nezdůrazňuje, jako to s oblibou činí básníci zaujatí proti osvícenskému sebeurčení člověka rozumem a jeho důsledkům. Grochovi lze jeho františkánskou perspektivu lépe věřit, jeho výpověď je mnohem inspirativnější a ve své oproštěnosti důsažnější.
Jako lidé 21. století se o ztracenou naivitu můžeme jen pokoušet. Vynakládáme úsilí, abychom si perspektivu prostých a vidoucích, je-li to vůbec možné, přiblížili. Problém je vtom, že je to úsilí a důmysl, napření vůle, zvážení možností, tedy činnost vědomá, která předpokládá účast rozumu. Groch chce postupovat jinak. Jeho „metodu“ naznačuje báseň „To“, která nás ponouká, abychom přestali uvažovat vpojmech a vnímali skutečnost jako kontinuum stvoření: „Pozerám sa na stôl pod lakťami. / Nie je to pole, ani tráva / šumiaca inými jazykmi. / Je to stôl, zdreva, zo stromu, / zusínajúcej hviezdy, zničoho. / Nechápem to a vonia to.“ (s. 22).
Úžas je jedinou reakcí, která velikost objevu sounáležitosti veškerého stvoření oceňuje. A je jen logické, že stvoření reprezentuje vGrochově sbírce nejčastěji příroda, ve které básník nachází nejvyšší, nejryzejší koncentraci nevědomých, živelných projevů života.
Ubránit se básní...
Znovudosažení naivity je o to lákavější, když si člověk uvědomí, že už jednou naivní byl a že mu tak bylo podle všech předpokladů dobře. Podobná úvaha zřejmě přiměla Grocha, aby do sbírky namísto portrétu zasloužilého básníka, kterým je, vložil fotografii osmiletého chlapce, kterým kdysi byl. Vesněhobílém tričku, srukama svěšenýma u pasu hledí tu před sebe nevinně, ale dychtivě tvor, jemuž se vočích zračí kýžená naivita. Takový básník byl a takovým chce zase být. Kdyby naivním tenkrát být nepřestal, sotva by jím mohl zase chtít být. Poezie mu vtom pomáhá. Poezie jako prostor prožívání sounáležitosti, jako prostor vděčnosti a projevu vlastní existence.
Ale nebyl by to člověk, kdyby sním nešlo úskalí. Jsme vřeči, a tak nám stále hrozí, že i nemetodický záměr se stane metodou. I básník, který chtěl pozorovat a vidět, nakonec mluví. A když mluví, může i kázat: „Nech vidíme, čo nevieme vysloviť.“ (s. 57). Před každou novou mystikou, která se rozvine v novou sofistiku, je snad možné ubránit se básní.
Martin Lukáš (1985)
Literárny kritik a historik, pôsobí v Ústave pre českú literatúru AV ČR. Pravidelne publikuje v kultúrnom dvojtýždenníku A2.
